Normálně by v tuto noční hodinu, v této pustině nebyla jediná živá bytost. Normální lidé totiž ve tři hodiny v noci spí, nebo pijou a neprochází se po japonských horách v černých kápí… a když to přece jen dělají, obvykle sebou nenosí děti. Z toho co jsem tady napsala, by se tedy dalo usoudit, že tato žena v černém hábitu s kápí a dítětem v náruči, není tak docela normální… ale to by nebyla pravda. Ona je jenom zoufalá. Nemusela čekat dlouho a na noční krajinu dopadlo světlo ohně.
Žena, nebo možná spíš teprve dívka, se ani nemusela ohlížet na nově příchozího, věděla, kdo to je.
"Věříš, že jsem ani nečekala, že skutečně přijdeš?" zeptala se ho s lehkým úsměvem na rtech.
"Věříš, že já jsem to taky nečekal?" opáčil muž, nebo snad teprve chlapec, s úšklebkem. Chvíli se rozléhalo nepříjemné ticho, až se ho neznámý rozhodl přerušit: "Pěkný škvrně…. Gratuluji, doufám, že z něj s bratříčkem máte radost."
Dívka uhnula pohledem: "On o tom zatím ještě neví…."
"No tak to bys mu to ale měla urychleně říct… jsem si jistý, že bude štěstím bez sebe. On je trochu nepovedený, jestli víš jak to myslím… přecejenom, většinu těch atraktivních vlastností jsem zdědil já, a tak jsem si pomalu začínal říkat… no chápeš, jak spolu dlouho spíte a ono… no prostě jsem se tak trochu strachoval o jeho… schopnosti, jestli víš jak to myslím a-"
Dívka mu skočila do řeči: "Neví to, protože není jeho."
Neznámý se na okamžik zarazil, jakoby ho něco napadlo. Pak ale jen zatřásl hlavou, jak se snažil zapudit tu myšlenku a pokračoval: "Vážně? To je skoro neuvěřitelné… jakoby mu vypadlo z oka! Zrovna jsem si říkal, že je to celý tatínek!"
"Je pravda, že si jsou hodně podobní…" přitakala žena.
Chlapec se na ní kradmo podíval. "Ano. To jsou. Proč si mě sem ale tahala? Jen proto, abych zjistil, že máš dítě? Myslím, že vzhledem k popularitě tvého snoubence bych se to stejně dřív nebo později dozvěděl sám."
Dívka mlčela. Když opět promluvila, neodpověděla na otázku. "Jsou si s ním vážně hodně podobní…. To dítě bude asi někoho, kdo vypadá stejně, jako on…."
Chlapec odmítavě našpulil rty: "Myslíš? Podle mě je to teda blbost… nebo jsi snad někdy spala s naším otcem?"
"To dítě není tvého otce," říkala trpělivě.
"No vidíš! Já povídám, že je to blbost-"
Dívka chlapci skočila do řeči: "Je tvoje!"
Zavrtěl hlavou: "Ne."
"Ale ano!"
"Ne!"
"Vezmi si jí!" křičela a podávala mu jejich dceru.
Chlapec se na ní podíval jako na nějakou nebezpečnou jedovatou zbraň. "Ne!"
"Vezmi si jí!"
"Ne!"
Dívka mu holčičku nakonec hodila a kluk to v reflexu chytil. "Fajn…" okomentoval to. "Dobře, vezmu si jí k sobě. Ale můžu tě ujistit, že díky tomu tohle rozhodně není naposledy, co se my dva vidíme. Naši dceru pojmenuji Keiko, to znamená 'šťastné dítě'. A přesně za čtrnáct let se na tebe a na tvého muže přijdu podívat. Přesně za čtrnáct let, se obnoví Turnaj. Přesně za čtrnáct let si teprve uvědomíš, co jsem doopravdy zač…. A pamatuj si, že Hao Asakura vždycky dodrží to, co slíbí.
Uplynulo už sedm let od doby, kdy Yohovi porodila jeho manželka Anna syna…. Deset let od doby, kdy se oženil s Annou a sedmnáct let od doby, kdy byl přerušen Turnaj Šamanů a Hao Asakura poslán na dalších pět set let na věčnost…. A zítra to bude přesně třicet let od doby, kdy se Yoh narodil.
Možná to bylo předčasnou krizí středního věku, možná to bylo tím, že se neblížily jen jeho narozeniny, ale i narozeniny jeho dvojčete, ale Yoh poslední dny spal velice špatně. Ve snech se mu často zjevoval jeho zesnulý bratr a většina jejich rozhovorů - ostatně jako za živa - spočívala v tom, že mu Hao říkal, jak je krásnější, chytřejší, mocnější a silnější a Yoh se ho pokoušel ignorovat. Většinou celý sen Hao zakončil něčím jako "Já se vrátím" (což další noc obvykle vážně udělal) a poslední dobou to bylo rozšířeno o frázi "Už brzy můj bratře, už brzy". Yoh měl pocit, že už by si na ty svoje sny měl zvyknout. Koneckonců, byly to teprve druhé kulatiny od doby, co Haa zabil. Možná je normální, že dostávám výčitky svědomí, když se blíží výročí, které jde dělit deseti…. Uvažoval Yoh, když si vzpomenul, jak se vožral, když mu bylo dvacet, napřed chtěl skočit z mostu a nakonec se oženil s Annou. No jo, jenomže to jsem před tím aspoň trochu pil. A poslední dny jsem v sobě neměl ani kapku alkoholu…. Ušklíbl se. Rád by se od někoho dozvěděl, jestli je tohle normální, ale žádný z jeho přátel nezabil svého bratra…. Když tak o tom přemýšlím, vlastně neznám nikoho, kdo by zabil svého sourozence, zaškaredil se. A to, že Ren je mnohdy otravnější, než býval Hao.
Jednou za čas ho vždycky napadlo, že Hao to ve své podstatě myslel dobře… a že vlastně nikdo nezkusil si s ním sednout někde nad panákem a vysvětlit mu, že lidi vlastně nejsou zas tak špatní…. Případně ho seznámit s nějakou pěknou obyčejnou holkou, později mu nenápadně sdělit, že i ona je člověk a pak se s ním vidět tak jednou půl roku (protože to, že Hao ve své podstatě nebyl zlý, ještě neznamená, že nebyl otravný), vždycky na Nový rok a narozeniny. Když ho napadla taková myšlenka, často upadnul do hluboké deprese a začal přemýšlet nad smyslem života a smrti. Většinou se pak musel polít pořádně studenou vodou.
Vstal z postele.
"Kam jdeš? Jsou čtyři ráno…" zamručela Anna, kterou jeho pohyby probudily.
"Jdu se jenom napít," zamumlal Yoh.
"Zase jsi měl špatný sny?"
"Jen trochu," zamručel a zmizel ve dveřích koupelny. Byl úplně zpocený. Několikrát si obličej opláchl ledovou vodou a pak se zadíval do zrcadla. Co jsem to vlastně za člověka? Ptal se sám sebe. Zabít vlastního bratra…. To je neodpustitelný hřích. Ať už důvody byly jakékoli, je to neodpustitelné….
Náhle se před ním zrcadlo zvlnilo a jeho odraz se změnil. Koukal se stále do své tváře, jen měl trochu ostřeji řezané rysy, opálenější a větrem ošlehanou pleť a delší vlasy. Nedokázal pochopit, co se to vlastně stalo, až pak ho to napadlo. Hao? Pomyslel si, ale jméno svého bratra nebyl schopný vyslovit nahlas. Nemohl tomu uvěřit. Přejel si rukou po tváři… Hao udělal to samé. Dotknul se svého nosu… Hao se ho dotknul taky. Položil ruku na zrcadlo a Hao udělal to samé. Chvíli se na to jen fascinovaně díval. Nic se nedělo. Pak Haova ruka jakoby vystoupila ze zrcadla a pevně sevřela tu Yohovu. "Už brzy, můj bratře, už brzy…" říkal Hao. Jeho dotek pálil, jako dotek Ducha Ohně.
Yoh se tentokrát nezalekl: "Jsi halucinace?"
Hao Yohovu ruku stisknul pevněji: "Vypadám snad jako hologram?"
"Máš být mrtvý…" zašeptal.
"To ty teoreticky taky, když jsme u toho…" ušklíbl se Hao.
"Cože?" svraštil obočí.
"Snad si nemyslíš, že jsi přežil tak dlouho bez mé pomoci?" to byla řečnická otázka. Na to Yoha přitáhl blíž k sobě a skoro neslyšně zašeptal: "Už brzy budu chtít vrátit všechno, co mi dlužíš, můj malý bratříčku!"
Yoh se prudce vytrhl z Haova sevření, až odletěl na druhý konec koupelny a bouchnul se o vanu. Obraz jeho staršího dvojčete se zatím rozplynul v zrcadle.
"Asi jsem se definitivně zbláznil," oznámil Yoh manželce, když se vrátil k ní do ložnice.
Anna se na něj tázavě podívala.
"Anno, není možné, aby Hao byl živý…. Nebo ano?"
Annu Yohova otázka zaskočila. Nejistě se podívala stranou a pípla: "Proč se ptáš?"
"Mám pocit, že…" Že jsem s ním před chvílí mluvil, chtěl říct Yoh. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Usoudil, že by ho Anna považovala za blázna… a že si není sám tak docela jistý, jestli se náhodou nezbláznil. Možná, že ho jeho dědeček a všichni Asakurové trochu přecenili. Jaké normální dítě zabíjí ve třinácti letech své sourozence? A to ještě ke všemu za podpory zbytku rodiny a světa? Možná, že Haovi chyběla láska, ušklíbl se Yoh. Však u mě se taky zrovna nepředali…. Není normální, aby rodiče dobrovolně zabíjely své syny jen proto, že jeden z nich je tak trochu šílený genius…. Pak se hořce zasmál. Mohou být vůbec Asakurové někdy normální, když smyslem jejich existence je příprava svých dětí na vraždění jejich sourozenců nebo příbuzných? Nikdy nemohli být normální rodina vzhledem k tomu, že jeho bratr byl i jeho předek…. Co Yoha ale děsilo, nejvíc bylo to, že on a Hao tvoří jeden celek. A že ve své podstatě vlastně mezi nimi není žádný rozdíl. A že až Yoh zemře, vrátí se zpět k Haovi a o dalších pět set let později se bude podílet na zničení světa… a pak bude zabit svým bratrem. Začínal mít pocit, že Hao stejně vyhrál, a že nejhorší na tom je, že on se tu úplně zbytečně užírá, protože jeho bratr stejně zase dostane to, co chce.
"Že?" opakovala po něm Anna.
"Nic… mě se jen něco zdálo a -" Yoha přerušilo světlo blesku a zadunění hromu. Začala bouřka a Yoh zaslechl, jak se dveře Asakurovic domu rozrazili náporem větru. Slyšel dunivé kroky, které přinášely strach, a které nakonec rozrazily i dveře do ložnice. Yohovi a Anně se tak vyskytl pohled na někoho, koho by radši snad už nikdy neviděli.
"Tak já jsem sen?" opáčil s úšklebkem Hao. Měl na sobě podobný plášť/pončo, jaký nosíval dřív, akorát nebylo světlé, ale černé. Pod pončem měl volné barevné kostkované kalhoty. Vlasy měl dlouhé někam nad zadek a nosil je rozpuštěné. Náušnice ve tvaru hvězdy mu ale tentokrát chyběly. V jednom uchu neměl žádnou a v tom druhém obyčejnou visací náušnici. Rukavice měl také jiné: černé a menší než dřív.
"To není možné! Ty jsi sakra mrtvý!" zařval hystericky Yoh.
"Zemřel jsem tolikrát, že si dovolím tvrdit, že bych poznal, kdybych nežil…" zpražil bratra pohledem.
"Zabil jsem tě," trval na svém Yoh. "Rozsekl jsem tě na dvě poloviny… viděl jsem, jak umíráš!"
"A našel jsi někdy mé tělo?" opáčil Hao.
"Ne, ale tohle jsi nemohl přežít! Prostě ne, Hao! Jsi mrtvý!"
Hao se zase ušklíbl. "Nebudu ti to vyvracet, klidně mě za mrtvého považuj… ostatně to tak možná budu mít jednodušší. A teď, když dovolíš, bych si s dovolením vzal nazpátek svojí knihu."
"Nikdy ti jí nedám!" řekl Yoh a tasil meč.
"A proč ne?" zeptal se jakoby nic Hao.
"Protože… protože… protože…"
"Vždyť ani nevíš, k čemu ji chci… a když jsme u toho, nevíš ani jak se používá."
Yoh zahanbeně sklopil hlavu. "Tady jde o princip," špitnul.
Jeho starší dvojče protočilo oči: "Jo, to jsem za ta léta už pochopil: Hao něco chce, takže mu to musíme překazit. Proč? To je snad jedno, ne?"
Než Yoh stačil jakkoli zareagovat, proletěla nad jeho domem Hvězda Osudu. On, Anna a Hao ji zahlédli z okna. Anna vyběhla ven na zápraží, aby se za ní mohla ještě chvíli dívat. Nevěřila, že je to vážně ona. A Yoh zůstal stát ohromeně na místě tváří v tvář své noční můře. Haa fakt, že si to kolem něj proletěla Osudová Hvězda, nějak moc nerozčiloval. Bez sebemenšího upejpání zamířil k ledničce Asakurovic rodiny a začal se v ní přehrabovat. "To jíte jenom zeleninu?" žasnul a nešťastně začal přežvykovat mrkev, kterou ukořistil a přemístil se ke knihovně, kde začal hledat bibli šamanů. Yoh se na počínání svého bratra díval s otevřenou pusou: "Řekl jsem snad, že se máš chovat jako doma, nebo co tě přimělo k tomu začít nám vyžírat lednici?"
"Co je tvoje to je moje, ne?" opáčil v klidu. Pak konečně našel to, co hledal. Vytáhl Knihu a rychle uhnul před Yohovou rukou, která mu jí chtěla vzít. "Tak to prrr, bratříčku," zarazil ho. "Až si napíšeš Knihu, tak si jí klidně sežer, ale tohle jsem jednou sepsal já, tak je to moje, a hotovo! Stejně si mé učení vůbec nepochopil… no, co taky čekat od někoho, kdo si myslí, že doba královny Viktorie je vrcholem antického umění," zachechtal se Hao při vzpomínce na školní výsledky svého bratra.
"A není?" podivil se Yoh.
Hao jeho otázku raději nijak neokomentoval. "Duchu Ohně!" zvolal a před Yohovým domem se zableskly rudé plameny. Už chtěl nastoupit na svůj odvoz, když v tom si vzpomněl: "Jo! Málem bych zapomenul! Přidej se ke mně, Yoh…."
"Nikdy!"
"Ale no tak, bráško… to už jsme tady jednou měli. Nenáviděl ses za to, že jsi mě zabil, a to jsem nebyl vážně mrtvý. Představ si jak moc bys trpěl, kdyby se ti to náhodou povedlo… a jak budu já trpět, až se to povede mě. Nehledě na to, ty proti mně nechceš bojovat…"
"Vždyť ty proti mně taky ne!" zvolal Yoh. "Kdybys nechtěl vyvraždit lidi, tak-"
Hao mu skočil do řeči: "Máš pravdu, že tě nechci zabíjet… ale za těch 1000 let jsem se naučil dělat spoustu věcí, které vlastně ani moc nechci… a zabíjení mezi ně patří…." Zasyčel jeho bratr, naskočil na Ducha Ohně a ještě se na něj otočil: "Brzy se setkáme zase… bratříčku!"
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
